Jak poznat bílé zlato a čím se liší od stříbra a platiny
Na první pohled mohou prsten z bílého zlata, stříbrné náušnice i platinová obroučka vypadat velmi podobně. Rozdíl mezi nimi však není jen v ceně. Liší se složením, hmotností, vlastnostmi i způsobem označování. Při určování materiálu proto nestačí dívat se pouze na barvu. Nejdůležitějším vodítkem bývá punc zlata, respektive označení jeho ryzosti.
Zlato není přirozeně bílé
Čisté zlato má charakteristickou žlutou barvu. Je poměrně měkké, a proto se při výrobě šperků kombinuje s dalšími kovy. Výsledkem je slitina, která je pevnější a může mít jinou barvu než původní zlato.
Do slitiny bílého zlata se přidávají kovy, které potlačují jeho žlutý odstín. Konkrétní složení se však může u jednotlivých výrobců lišit. Ve slitinách se používá například palladium, stříbro, měď, zinek či nikl. Také Puncovní úřad SR eviduje několik složení bílého zlata, takže neexistuje jediný univerzální „recept“.
Právě proto může být samotná slitina mírně našedlá, krémová nebo mít jemný teplejší nádech. Aby šperk získal jasný, chladný a vysoce lesklý povrch, velmi často se na něj nanáší tenká vrstva rhodia.
K čemu slouží rhodiování
Rhodium patří mezi platinové kovy. Ve šperkařství se používá především jako tenká povrchová vrstva. Rhodiování dodává bílému zlatu intenzivnější bílý lesk. Díky tomu může šperk z bílého zlata vypadat stejně jako stříbrný šperk s vrstvou rhodia. Samotné slitiny bílého zlata mívají nažloutlý nádech a až rhodiování jim často dodává charakteristický zářivě bílý vzhled. Rhodium však na šperku netvoří silnou vrstvu. Jde o povrchovou úpravu, která se při každodenním nošení postupně opotřebovává.
Proč začne bílé zlato časem působit žlutěji
Když prsten z bílého zlata po několika letech získá teplejší odstín, neznamená to, že se zlato „pokazilo“. Většinou se pouze ztenčuje vrstva rhodia a začíná prosvítat přirozená barva slitiny. Rozdíl bývá viditelný zejména na spodní části prstenu, hranách šperku nebo na místech, která se pravidelně třou o pokožku či okolní předměty.
Rychlost opotřebení je individuální. Závisí na tom, jak často se šperk nosí, o jaký druh šperku jde, jak intenzivně přichází do kontaktu s povrchy a také na tloušťce původní povrchové úpravy. Takové žloutnutí tedy není důkazem nekvalitního zlata. U rhodiovaného bílého zlata jde o přirozený důsledek opotřebení povrchové vrstvy.
Jak se obnovuje vzhled bílého zlata?
Opotřebovaný povrch lze obnovit u zlatníka. Šperk se nejprve zkontroluje a podle jeho stavu vyčistí a vyleští. Následně se na připravený povrch nanese nová vrstva rhodia a šperk vypadá jako nový. Jak často je potřeba rhodiování zopakovat, nelze určit pevným intervalem. Prsten nošený každý den se opotřebuje dříve než náušnice nebo přívěsek, které přicházejí do kontaktu s okolím podstatně méně. Proto je lepší řídit se stavem konkrétního šperku než kalendářem.
Jaký punc má bílé zlato?
U otázky, jaký má bílé zlato punc, vzniká časté nedorozumění. Samostatný punc určený výhradně pro bílé zlato neexistuje. Puncování se vztahuje na druh drahého kovu a jeho ryzost, nikoli na barevnou variantu. Na špercích se proto můžete setkat například s číslem 585, které znamená, že obsah čistého zlata ve slitině je 58,5 %. Jde o 14karátové zlato. Označení 750 představuje 75 % zlata, tedy 18kt zlato. Stejné hodnoty mohou nést šperky ze žlutého, růžového i bílého zlata. Punc tedy neurčuje jeho barvu.
Důležité je zároveň nerozlišovat pouze podle trojmístného čísla. Ryzostní číslo a státní puncovní značka nejsou totéž. Puncovní značka je úřední označení v charakteristickém tvaru, které vyjadřuje příslušnou zákonnou ryzost drahého kovu. Puncovní úřad České republiky uvádí samostatné puncovní značky například pro zlato o ryzosti 585/1000 a 750/1000, stříbro 925/1000 či platinu 950/1000. V České republice se povinně předkládá k puncovní kontrole zlaté a platinové zboží o hmotnosti vyšší než 0,5 g a stříbrné zboží o hmotnosti vyšší než 3 g. U velmi lehkého šperku proto samotná absence státního puncu nemusí automaticky znamenat, že nejde o drahý kov.
Bílé zlato, nebo stříbro? Barva nemusí prozradit nic
Největší problém při vizuálním rozlišování vzniká mezi bílým zlatem a stříbrem. V dnešní době je velká většina stříbrných šperků upravena rhodiem. Nový stříbrný prsten proto může mít stejný povrch jako prsten z bílého zlata. Mnohem užitečnější je označení, ať už puncem, nebo ryzostí. U běžně používaného sterlingového stříbra se setkáte s ryzostní značkou 925, zatímco u zlata jsou typické například hodnoty 585 nebo 750. U zlatých šperků nad 1 gram musí šperk obsahovat také punc.
Rozdíl se projeví také při dlouhodobém nošení. Stříbro může působením okolního prostředí postupně tmavnout a vytvářet patinu. U rhodiovaného bílého zlata se spíše projeví opotřebení povrchové vrstvy, pod kterou se ukáže teplejší odstín slitiny.
A co platina?
Platina je na rozdíl od bílého zlata přirozeně světlý kov. K dosažení své typické barvy proto nepotřebuje vrstvu rhodia. Ve šperkařství se často používá platina o ryzosti 950/1000, tedy slitina obsahující 95 % platiny. Takovou ryzost uvádí mezi slovenskými puncovními značkami také Puncovní úřad ČR.
Dalším rozdílem je vysoká hustota platiny. U dvou rozměrově srovnatelných šperků může být platinový v ruce citelně těžší než zlatý. Samotná hmotnost však není vhodná jako definitivní domácí test, protože výsledek ovlivňuje velikost šperku, jeho konstrukce i přesné složení slitiny. Platina stárne trochu jinak. Je extrémně odolná vůči chemickému poškození a patinu získává pouze vznikem jemných mechanických škrábanců na povrchu šperku, které lze profesionálním přeleštěním odstranit.
Lze za bílé zlato zaměnit i chirurgickou ocel?
Ano, může. Zejména u jednoduchých lesklých prstenů, řetízků či náramků může být nerezová nebo takzvaná chirurgická ocel na fotografii velmi podobná bílému zlatu. Rozdíl je však zásadní: ocel není drahý kov a neoznačuje se puncem. U ocelových šperků se můžete setkat například s označením 316L, které označuje druh oceli, ale málokdy se nachází přímo na šperku.
Rozdíly lze najít také ve zpracování. Zlato je tvárnější, a proto umožňuje vytvářet jemnější detaily, drobné osazení kamenů či složitější tvary, zatímco tvrdší ocel se častěji využívá u jednodušších a geometrických designů. Zlaté šperky se zároveň obvykle snáze opravují nebo se mění jejich velikost, zatímco u oceli jsou takové zásahy omezenější.
Dá se pravost bílého zlata ověřit doma?
Barva, lesk, hmotnost nebo reakce na magnet mohou poskytnout určité indicie, ale nejsou spolehlivým potvrzením materiálu. Magnetický test však není jednoznačný. Zlato samo o sobě není magnetické, ale i některé oceli mohou na magnet reagovat velmi slabě nebo vůbec. Stejně tak není vhodné zkoušet šperk škrábáním, chemikáliemi či jinými postupy, které mohou poškodit povrch nebo osazené kameny.
Pokud na šperku není čitelné označení, jeho původ není známý nebo máte pochybnosti o pravosti puncu, nejjistějším řešením je odborné testování. Puncovní úřad SR používá kromě klasických zkušebních metod také nedestruktivní metody včetně XRF analýzy.
Ani samotná ražba čísla totiž není absolutní zárukou. Puncovní úřad ČR v minulosti upozornil na šperky s padělaným označením a na předměty, u nichž bylo označení použito zavádějícím způsobem.
Čeho si tedy všímat při koupi šperku z bílého zlata?
Nejjistější cestou není hledat jeden vizuální znak, ale spojit více informací. Zkontrolujte označení ryzosti, u zboží podléhajícího puncovní kontrole také příslušnou puncovní značku, doklad o koupi a údaje prodejce. Pokud se bílé zlato po čase jeví méně zářivé nebo mírně nažloutlé, ještě to není důvod pochybovat o jeho pravosti. Často jen nastal čas obnovit rhodiovou vrstvu.
Punc zlata vám poskytne informaci o jeho ryzosti a pravosti. Právě kombinace správného označení, původu šperku a v případě potřeby profesionální zkoušky je nejspolehlivějším způsobem, jak odlišit bílé zlato od stříbra, platiny či oceli.
Rychlé porovnání nejčastějších bílých kovů
